Postřehy: Je vůbec možné být dobrým nechybujícím rodičem?

Hamletovskou otázku "Být či nebýt?" si ani netroufám vyslovit, zato velmi často mě napadá, zda je vůbec možné být dobrým nechybujícím rodičem?

Z 99 % si myslím, že to ani není možné, resp. není možné neudělat nějakou chybu. A jak reagovat na vzniklé situace?

Když jsem minulý rok rozmýšlela, jestli má prvorozená dcera zkusit přijímačky na víceleté gymnázium, tak mi bylo jasné, že se musím hlavně rozhodnout já, protože ten support bude jen na mojí maličkosti. Že to bude jízda, jsem tušila, ale občas mě to vytočí až do červeného pole.

Na jedné straně Lucce závidím ten její bohémský přístup, na straně druhé mě přivádí často k bodu varu. Tak třeba nedávné velikonoční svátky. Několikrát jsem sondovala, zda náhodou nemají úkoly, zda nebudou psát nějaký test či písemku, když se pomalu blíží to čtvrtletí. Ano, vycházím ze svých historických zkušeností. Odpověď vždy stejná "ne, o ničem nevím". Že neví, neznamená, že nebudou - to si vcelku dost často ověřujeme. A ani jsem se nedozvěděla, proč má z laboratorní práce z biologie pětku; odpověď byla odzbrojující - že si ani neuvědomuje, že by vůbec nějakou laboratorku měla dělat. Zprůměrujeme-li hodnocení z biologie, tak průběžně krásná čtyřka. To jsem byla ještě v klidu - jsem chápající rodič a vím, že se i toto může přihodit. V pondělí večer v 21.20 h, když už mají být v posteli, tak naleznu zapnutý notebook. Po diskusi, zda se NB už vypíná nebo je v režimu spánku, se dozvídám, že by ještě potřebovala dodělat prezentaci na středu. Bez komentáře neodejdu - tzn. z chápajícího rodiče začíná být trochu naštvaný rodič. Ráno v autě cestou do školy zjistí, že má ještě úkol na první hodinu, a že když to nebude, tak fakt přistane kule. Zhluboka dýchám a v duchu si říkám, že to přeci fakt není možné! Přiznávám, že při otázce, jak je to možné, že zapomněla i další úkol, je můj hlas značně zvýšený. V rámci vyrovnání tlaku a vypořádání se s negativní emocí se mi zarývají nehty do volantu. Nevím, zda při crash testech EURO NCAP myslí na tyto situace, kdy nebezpečí vzniká uvnitř vozidla a někteří pasažéři jsou těsně před výbuchem a někteří před vyhozením z paluby vozidla. A to ještě netuším, že za vteřinku se objeví značka informující o další objížďce - a to už nadávám v jednom kuse. Brno je poslední dva roky neustále rozkopané a začínám uvažovat, zda náhodou to není úmyslná strategie magistrátu omezit auta v městě. Cestou do práce vychladnu a odpoledne přijde dítě vítězoslavně ze školy s tím, že z tohoto úkolu dostala jedničku a že nechápe, proč kvůli takové blbině vyšiluji. Také nechápu:-) Ale abych byla objektivní, tak podobné situace se objevovaly v prvním pololetí a na pololetním vysvědčení byly jedničky a dvojky a dokonce vyznamenání.

Už jsem si zakázala hodnotit, co jsem udělala dobře a co špatně, co bych měla udělat jinak a co onak. Udělala jsem to tak, protože jsem v danou chvíli jinak nemohla. 

Když jsem si nedávno pročítala postřehy z prvních let, tak Lucka byla, je a bude velmi výrazná osobnost. A upřímně - nejen ona, doma je nás takových více:-) Takže mi nezbývá nic jiného, než to přežít a dívat se na danou situaci s nadhledem a porozuměním.

Alička takový ranař není, ale svatoušek také ne. Včera mi podává žákovský index se slovy, že "to" potřebuje podepsat. Cože potřebuje podepsat? Opět poznámka za zapomínání věcí. Během nádechu mi proletí hlavou, zda bude účinný nějaký trest jako omezení kapesného, zabavení mobilu na hry, přidání domácích úkolů..... nebo postačí významné vydechnutí s káravým pohledem. Ano, ta poslední možnost je správná, neb na ostatní v daný moment nemám sílu:-)

Takže nadhled, porozumění a krásné jarní sluneční dny přeji všem!