Slovensko 2018
Co takhle výlet na Slovensko do Tater? Jo, proč ne. Ještě jsem se zeptala, zda to mám za odměnu či za trest, abych alespoň tušila, jak náročný bude program. Dostalo se mi odpovědi, že se uvidí:-)
První den byl značně relaxační - postupný přesun se zastávkou v Trenčíně. Zde byla návštěva Trenčínského hradu a došli jsme se i mrknout na nápis z přelomu let 178 a 179 vytesaný do hradní skály římskými legiemi.
Základna pro další část výletu byla ve Starém Smokovci. Vcelku mě překvapilo, že tato nejstarší osada města Vysoké Tatry připomíná letovisko u moře. Samé ubytování, koliby, obchůdky s tradičními suvenýry, sem tam nějaký minimarket.
Ráno jsme přivstali, abychom stihli první pozemní lanovku na Hrebienok. Po čtyřech minutách jsme byli na místě a mohli vyrazit. "Naštěstí" byla mlha s omezenou viditelností, takže jsem moc netušila, co kolem všechno je - ačkoli jsem mohla tušit:-) Cíl byl jasný - Téryho chata a potom se uvidí. Cestou jsou prý vodopády, bylo je slyšet, ale to bylo díky mlze tak všechno.
Cesta zpočátku pohodlná, jen trochu více do kopce. Jak se cíl blížil, tak moje rychlost klesala a zvyšoval se počet zastávek. A bohužel jsem omezovala mluvení, což začíná signalizovat blížící se stav apatie. Takže můj doprovod, aby mi zlepšil náladu, začal povídat. Na někoho to působí, na mě zcela obráceně. Takže jsem ho slušně (a možná i neslušně) poslala někam... Pochopil a nařídil povinnou zastávku s doplněním sladkých tekutin a pojedení čokolády. Ano, bylo lépe. Přesto to šlo pomalu, ale šlo. Prý už jen kousek - jen mírně nakloněná rovinka, potom drobná terénní vlnka
a nakonec "hang" a už tam fakt jsme. Přeložím tyto výrazy vysokohorských turistů pro normální turisty - kopec jak *****. Přesto jsem se ocitla u Téryho chaty. A když na chvilku vítr rozfoukal mlhu, tak jsem zahlédla velikány měřící přes 2 000 m. Po 3 hodinách taková nádhera! Odměna za dosažení cíle - pohárek tamní pálenky, polévka a čaj na doplnění energie.
A co teď - zpět či pokračovat? Zpět se mi nechtělo jít, takže v úvahu přicházela trasa Priečne sedlo - Zbojnická chata a zpět Hrebienok. Dle průvodce ještě něco kolem 5,5 hodiny chůze. Když jsem zahlédla Priečno sedlo a dozvěděla se, že tam jsou i řetězy, tak jsem trochu ztuhla - neboj, dojdeme tam a uvidíme. OK. Ve Vysokých Tatrách jsem byla kdysi dávno s otcem mých dětí. A ač to byla zajímavá trasa, spaní na chatách přímo v horách, tak přístup mého tehdejšího doprovodu mi nějak psychicky nepomáhal a občas jsem měla pocit, že jsem jen na obtíž, největší brzda, která se jen bojí. To všechno se mi i po tolika letech honilo v hlavě. Proto jsem tentokrát ocenila zcela jiný přístup, že v zájmu jsem já, abych to dala a užila si to. Samozřejmě jsem cestou pod Priečne sedlo několikrát zopakovala otázku, zda jsem vůbec schopna to zvládnout. Ale když jsem viděla ty davy lidí na skále vypadající jak špendlíkové hlavičky zapíchnuté v jehelníčku, tak jsem si řekla, že to zkusím - pomalu, ale zkusím.
K mému překvapení mi to po těch řetězech vcelku i šlo. Sice jsem si způsobila nějakou modřinu a odřeninu, ale jinak OK. Jak jsem se blížila k vršku, tak mi začalo pomalu docházet, že to asi budu muset na druhé straně i nějak sejít dolů:-) Naštěstí tam už to bylo mírnější. Bohužel i zde narazíte na lidi, co chvátají a cpou se dopředu, bývají občas bezohlední, nějak jim nedochází, že ten padající kamen může někoho vážně zranit, což ve vysokých horách není zcela dobré. Po dosažení Priečneho sedla (2352 m) cesta pokračovala mírně z kopce, dokonce i v jednom místě přes sněhové pole, ale již v pohodě směrem ke Zbojnické chatě. Po dobré gulášové polévce a pivu jsme vyrazili směr Hrebienok, abychom ještě stihli lanovku zpět do Starého Smokovce. Celkově jsme i s přestávkami byli na cestě necelých 10 hodin. Průvodce píše o 8 hodinách čisté chůze a něco o těžké náročnosti, což jsem ale zjistila až dodatečně:-)
Ještě týž večer u vynikajícího řízku z panenky padla otázka, cože budeme dělat zítra. Nevím, uvidím, jestli ráno vůbec vstanu. I vstala jsem:-)
Pravda, než jsem se rozhýbala, tak to trochu trvalo. Domluvili jsme se na Slovenském ráji. I zde jsem zcela netušila, co mě čeká a kolik těch terénních vlnek budu muset zdolávat. Vyhrála to trasa přes roklinu Suchá Belá, kde je jednosměrný provoz a kvalita cesty se odvíjí od množství vody v roklině. A voda byla, takže vhodnější by byly pohorky, ale musela jsem to zvládnout i s trekovkami.
Upřímně - poté, co se mi tkanička zamotala do větví a málem jsem spadla, tak mi potom již bylo zcela jedno, zda občas šlápnu do vody. Po překonání úvodní části, kde se tu a tam objevily dřevěné stupačky pro překonání vody, se dostáváme ke kovovým žebříkům a můstkům, a další stupačky a zase žebřík....no další krásné místo na Slovensku! To co jsme vyšli roklinou nahoru,
jsme museli zase lesní cestou zpět, což chvílemi bylo dost dlouhé. Celkově túra Podlesok - Suchá Belá - Kláštorisko - Podlesok něco mezi 4- 5 hodinami s označením středně těžká.
Ač bylo moje fyzické tělo zničeno a před námi dlouhá cesta do Brna (díky červencovým svátkům a tím pádem zvýšeného množství aut na cestách se cesta natáhla na cca 6,5 hodiny), jsem byla maximálně spokojená. Spokojená sama se sebou, spokojená s doprovodem, že hory nejsou o ambicích toho druhého, ale i vstřícnosti a ochotě přizpůsobit program tak, aby si to všichni zúčastnění užili. A hlavně - velká pokora před horami.